Pro drtivou většinu z nás jsou víkendy, státní svátky během týdne či dny dovolených příjemným a žádaným vytržením z běžného pracovního procesu a bez mnoha relaxačních dnů v běžném roce si lidé svůj život ani neumí představit. Pojďme se však na celou problematiku podívat z jiného pohledu, kterým je vliv volných dnů na lidskou pracovní morálku a také na celkovou ekonomiku země.
Vezměme si modelový příklad, kdy na pracovní čtvrtek připadne státní svátek. Jakým způsobem se zachová většina pracujících, pokud jim to poměry v jejich zaměstnání alespoň trošku dovolí? Požádá na pátek o dovolenou a díky nadcházejícímu víkendu získá čtyři volné dny. Počítáme-li předem s tím, že druhá polovina týdne již nebude pracovní, ale naopak relaxační, turistická, pohodově rodinná nebo plná večírků, jaká asi bude pracovní morálka v polovině první? A strávíme-li čtyři krásně prolenošené volné dny po sobě, jak raketové budou asi naše myšlenkové pochody a jak vysoká bude naše pracovní výkonnost první či druhý den po návratu do práce? V obou případech půjde o tragédii. Volné dny, dovolené, prodloužené víkendy nebo státem stanové svátky jsou pro výkon naší ekonomiky a reálný přínos člověka pro rozvoj společnosti naprostou katastrofou, protože doba, ve které náš mozek není schopen plného pracovního nasazení, se nedá omezit pouze na příslušné dny volna, ale je třeba započítat také několik dní před nimi a několik dní po nich. Člověk se chová přirozeně, využívá možností, jak nepracovat a jak si naopak užívat života, své rodiny, koníčků či přátel. Státní podpora tohoto lenošení je však katastrofálně negativním zásahem do rozvoje národního hospodářství i ekonomiky jako takové. Nabízí se tedy otázka, zda by stát jako řádný hospodář měl svým občanům vůbec nařizovat dny volna během pracovního procesu v podobě státních svátků, a sám tak vědomě devastovat tržní ekonomické prostředí a řízeně ubíjet lidský pracovní potenciál a morálku. Neměl.
Neblahý vliv mají dny volna během pracovního týdne také na řadu ekonomických odvětví, z nichž nejtragičtěji dopadá oblast terciárního sektoru, tedy služeb. Reálný daňový přínos je však u subjektů působících ve službách poměrně vysoký, a tak se stát chová poměrně schizofrenně, když sám podniká řadu kroků, aby daňové odvody do své kasy snížil. Jinou kapitolou jsou klasické volné víkendové dny, tedy sobota a neděle, proti nimž toho moc namítat nelze, neboť jsou po tisíciletí ukotveny v pravidlech organizace lidské společnosti a zmiňuje je dokonce i Bible. Nicméně i tak je jednoznačné, že první pracovní den po víkendu nebude patřit z pohledu pracovních výsledků mezi nejlepší a nejefektivnější, a ani pátek již nebývá přítelem nijak zvlášť usilovného pracovního výkonu. Český člověk je prostě tvor pohodlný. Podpora této pohodlnosti ze strany státu se všemi negativními důsledky se však rovná téměř vlastizradě.