huuxs.cz

Emotivní Radek John

jarda — Tue, 10 Aug 2010 11:41:44 +0000

Kroky politického nováčka na parlamentní půdě, strany Věci veřejné, jsme již v jednom z našich článků komentovali. Nyní bychom se rádi zaměřili na vystupování předsedy této partaje, místopředsedy vlády a ministra vnitra Radka Johna. Někdejší investigativní reportér, který se v dobách své novinářské slávy těšil velké oblibě u české veřejnosti, si snaží zachovávat civilní étos také ve svých politických funkcích. Ne vždy je to však možné, a tak jeho snahy vyznívají v některých případech dost trapně.
Příkladem mohou být emotivní výroky šéfa Věcí veřejných Radka Johna pronesené v těchto dnech v rámci televizního zpravodajství k povodňovým událostem v Čechách. Johnovy upřené pohledy do televizní kamery, nařasené vrásky a přísně zamračené obočí doplněné výkřiky ve stylu „Radím vám, zloději, nechoďte tam…!“ spíše připomínají slova malého chlapce, který si se svými vrstevníky na ulici hraje na policejní komando. Z úst vládního funkcionáře takové věty zní opravdu trošku divně a české veřejnosti rozhodně na klidu nepřidá, když člověk, který by měl být součástí jakési elity a řídit zemi, se vyjadřuje jako sedmiletý nezbeda s umělohmotnou pistolkou zastrčenou za gumou od kraťasů. Může být jistě sympatické, že se ministr vnitra snaží hovořit jazykem obyčejných lidí, neskrývat poskytované informace za mnoho nesrozumitelných souvětí a reagovat bezprostředně na konkrétní události. Radek John si však musí uvědomit, že pozice místpředsedy vlády není srovnatelná s pozicí redaktora komerční a poměrně bulvární televize, a že nemůže svou touhou po vlastní politické popularitě devalvovat důstojnost a úroveň jednoho z nejvyšších státních úřadů, tedy úřadu vicepremiéra a ministra vnitra. Radek John zřejmě není špatný člověk, je jen absolutním nováčkem v řídících a reprezentativních funkcích,neboť dosud nevedl ani ševcovskou dílnu a reprezentoval tak maximálně svůj pořad. Doufejme, že se vše naučí. Včetně řízení ministerstva vnitra, kde zatím působí spíš jako laboratorní myška, které svěřili kormidlo vesmírného plavidla.
Poctivě však musíme říct, že relativní přímočarost Radka Johna je mezi politicky činnými osobami spíše raritou, která působí docela svěže. John neuráží, John netříská do stolu, John se usmívá a mluví srozumitelně. Jeho bezprostřednost je však někdy na úkor úrovně, kterou bychom u člena vlády očekávali. Tak uvidíme.

Klaus nebo Švejnar? Zamyšlení dva roky poté

jarda — Wed, 04 Aug 2010 09:22:57 +0000

Již zhruba dva roky uplynuly od souboje o křeslo prezidenta republiky, v němž zazářil jako nový kandidát profesor ekonomie Jan Švejnar. Tehdy se snažil přesvědčit kdekoho, že je lepší alternativou pro tuto zemi než Václav Klaus. Je to však pravda?
Švejnar je bezesporu vysoce erudovaným ekonomem s odborným renomé na mezinárodním poli, nedá se mu upřít ani vstřícné, slušné a přátelské chování. Pro řadu lidí také symbolizoval neokoukanou a sympatickou tvář, která nebyla spojena s kontroverzními výroky nebo prezentací jasně vyhraněných a mnohdy nepopulárních názorů. Ukazuje se, že to lidem nestačí.
Jan Švejnar určitě není špatný člověk a není třeba ho nikterak odsuzovat. Dva roky poté si můžeme znovu položit otázku: je profesor Švejnar skutečnou osobností? Řada lidí současného prezidenta kritizuje pro jeho kontroverzní chování. Miloš Zeman, a nejen on, svého času říkal, že skutečná osobnost je vždycky kontroverzní, neboť v opačném případě jde pouze o maskota. A maskot přece nemůže vést žádnou zemi. Stejně tak lze připomenout jedno francouzské přísloví, které říká, že přítel všech je zároveň přítelem nikoho. A Jan Švejnar jako přítel všech, který si to u nikoho nechce rozházet a s každým chce být zadobře, skutečně působil a ve svých nominačních projevech a souvisejících aktivitách se tak i choval. Někdo by možná řekl, že přizpůsobovat se okolnostem a být s každým kamarád je známkou oportunismu. Takového prezidenta by národ asi nechtěl.
Václav Klaus stál u zrodu demokratické Československé a pak i České republiky. Pomalu se propracovával náročnou cestou poslance, ministra, předsedy sněmovny i premiéra a pro svou zemi bezesporu odpracoval velmi mnoho a každý soudný člověk, ať už je jeho příznivcem či odpůrcem, musí říct, že pro tuto zemi skutečně něco udělal. Všichni lidé vědí, co si o čem Klaus myslí, každý má alespoň letmé ponětí o tom, co by na to či ono řekl prezident. Řada jeho výroků zlidověla, Václav Klaus se stal skutečným fenoménem. Je takovým společenským pojmem také Jan Švejnar? Před dvěma lety nebyl. Jednoznačně se ukázalo, že v případě Jana Švejnara nešlo o osobnost takového společenského významu a uznání, aby mohl zaujmout nejvyšší ústavní funkci.
Řada komentátorů neustále opakuje jednoduchý názor: ať profesor Švejnar, chce-li skutečně přispět k dalšímu rozvoji České republiky z nejvyšších míst, nejprve ukáže, jak je pro nás připraven pracovat, ke které straně politického spektra se přikloní, s jakými novými myšlenkami přijde, co přesně pro Českou republiku udělá a tak dále. Ale konkrétně, nikoli v rámci líbivých prohlášení nebo mítinků. Zatím je totiž jasné, že kromě Švejnarových slibů nemáme s tímto, jinak jistě schopným a slušným člověkem, žádnou konkrétní zkušenost! A prezidentské volby budou již za tři roky. Bude Jan Švejnar znovu kandidovat?

Zeugma je mor čili Nástrahy české větné stavby

jarda — Wed, 04 Aug 2010 07:03:25 +0000

Následujícím článkem pokračujeme v zahájeném seriálu o komplikacích v našem mateřském českém jazyce. Úskalí nespočívají přirozeně pouze v českém pravopisu či tvarosloví, ale řada problémů se vyskytuje také v oblasti větné stavby. Zpravidla jde o takové složitosti, které běžný český uživatel málokdy odhalí, pokud nad vyslovovanými větami dostatečně nepřemýšlí. Vzhledem k tomu, kolik stovek vět průměrný člověk za den vyprodukuje, je přemýšlení nad syntaktickou stavbou každsé z nich jen úsměvnou utopií.
Rozeberme si tedy jeden konkrétní a důležitý problém české větné skladby, kterým je takzvané zeugma. Zeugma je cizí termín pro takovou odchylku od pravidelné mluvnické stavby věty, která spočívá v nesprávném spřežení různých vazeb v jednu, jež je často způsobena nevhodným spojením slov vyžadujících každé jiný mluvnický pád v jednu vazbu. Příkladů existuje nespočet a každý z nás si jistě vzpomene na mnoho dalších, které sám aktivně používá. Pro ilustraci tedy uvedeme několik konkrétních zeugmat. „Cizinec nemůže dobře rozumět a chápat náš vývoj“. Klasický příklad chybné konstrukce, jejíž nesmyslnost se projeví po připomenutí pádových vazeb uvedených sloves. Vzhledem k faktu, že rozlišujeme „rozumět komu čemu“, tedy vazbu s 3. pádem, a „chápat koho co“, tedy vazbu se 4. pádem, není možné spojit tato dvě slovesa do jednoho celku a oběma přisoudit 4. pád. Korektní vyjádření by tedy znělo: „Cizinec nemůže dobře rozumět našemu vývoji a chápat ho“. Pro další osvětlení uvedeme jiný příklad. „Učili se nasedat a sesedat z koně“. Ani tato věta nezní na první pohled nijak chybně, ovšem pouze do chvíle, kdy si znovu uvědomíme pádové vazby. „Nasedat na koho co“, tedy vazba se 4. pádem, a „sesedat z koho čeho“, tedy vazba se 2. pádem. Opět není možné přisoudit těmto slovesům společně pouze jeden pád a konstrukci je třeba opravit, např. na větu „Učili se nasedat na koně a sesedat z něj“. A takto bychom mohli pokračovat velmi dlouho. „Milujeme a učíme se z Jiráska“, „Fandíme a obdivujeme Václava Klause“ a tak dále. Rozbor těchto dvou zeugmat už necháváme na čtenářích.
Zeugma může skutečně působit jako jakýsi mor v rovině správného českého jazyka, právě proto, že zeugmatické věty nezní primárně nijak chybně a vzhledem k tomu, že jsou velmi rozšířené v lidských projevech, ai jejich nesprávnost ani neuvědomujeme, čímž sami přispíváme k šíření tohoto nešvaru. Pokud jde o nepravidelnosti objevující se v české větné stavbě, zeugma je pouze jedním z typů, nikoli jediným. Existuje dlouhá řada nejrůznějších běžných i méně běžných chyb v oblasti české syntaxe, které destruují český jazyk a jeho pověstnou krásu a které mnohdy zabraňují správnému pochopení původně zamýšleného smyslu. Proto není radno tyto chyby v češtině nijak podceňovat a kultivovaná osobnost by o svůj ústní i písemný projev v mateřském jazyce měla naopak velmi dbát.

Jízda autem stejnou trasou aneb Cesta do pekel

jarda — Tue, 27 Jul 2010 08:27:17 +0000

V západním světě je již řadu let naprosto běžné, že lidé dojíždějí za prací každodenně několik desítek i stovek kilometrů. Zpravidla volí vždy stejnou trasu, neboť je k tomu vedou racionální důvody, jako je úspora času nebo pohonných hmot, menší provoz, atraktivní prostředí a podobně. Obdobnou situaci, i když v našich podmínkách ještě ne tak masivně rozšířenou, zažíváme taky v prostředí České republiky. Zejména lidé žijící v městech či krajích s vysokým procentem nezaměstnanosti jsou mnohdy nuceni akceptovat pracovní místa daleko od svého bydliště. Ať už je forma dopravy jakákoli. Největším rizikem je však cestovní stereotyp v osobním automobilu, neboť hrozba snížené pozornosti způsobená pravidelnou jízdou po notoricky známé trase je extrémní. Trošku paradoxně je třeba poznamenat, že délka trasy na míru rizika moc vliv nemá.
Posloužíme si modelovým příkladem. Obyvatel Karviné je nucen dojíždět do zaměstnání každý den autem až do Opavy. Vždy v sedm hodin ráno nasedá do svého vozu a vyjíždí na cestu dlouhou šestačtyřicet kilometrů. Vybírá stále stejné zatáčky, zkušeně se vyhýbá výmolům a nerovnostem na silnici a bez větší pozornosti přemýšlí nad pracovními povinnostmi které ho čekají. Pět let, den co den, projíždí svou trasu, na níž zná každý metr jako své boty. Jednoho dne však jeho cesta končí smrtí u jedné křižovatky, kde došlo ke změně dopravního značení. Výsledky nepozornosti za volantem z důvodu domnělé absolutní znalosti trasy nemusí být vždy takto tragické, ale procento rizika je jednoznačně vyšší než při cestování méně známými lokalitami. Stereotypní cestovnání navíc způsobuje nudu, která je předstupněm únavy a v kritických případech i mikrospánku. Nad tím, jak čelit únavě, řidič mnohdy nepřemýšlí, protože si žádnou únavu nepřipouští. Je totiž zvyklý.
Jaké jsou tedy možnosti snížení rizika z pravidelného cestování po dobře známých trasách? Doporučení v tom smyslu, že by měl řidič jezdit tak, jako by onu cestu neznal, je prakticky zbytečné, protože se špatně aplikuje do praxe. Nezbývá tedy než jen stále dokola upozorňovat na rizika spojená s příliš suverénní jízdou, a nechat na míře přemýšlivosti každého ridiče, jak si s tím poradí.

Zařizování bytu jako forma sebetrýznění

jarda — Tue, 27 Jul 2010 08:25:44 +0000

Jedním ze základních předpokladů kvalitního lidského života je zázemí adekvátního bydlení. Mladí lidé dnes touží po co nejrychlejším osamostatnění a postavení se na ony symbolické vlastní nohy. Každý z nás tedy dříve či později stojí před nutností zařídit si vlastní byt. Pomineme-li fakt, že jde o poměrně nákladnou operaci, stojí tato aktivita také docela velké psychologické úsilí. Nejeden pár se již při zařizování vlastního bydlení rozešel, nejedno manželství se kvůli odlišným představám o podobě svého bytu či domu rozpadlo. Mnohdy mají však snahy o zařízení bytu formu jistého sadomasochistického projevu.
Jaké jsou tedy představy průměrného českého muže. Většina příslušníků silného pohlaví chápe, že k elementárnímu komfortu postačí pohovka, křeslo, stůl, kuchyňská linka, postel a nějaká pracovní plocha. Nákup nábytku není ničím obtížným, neboť prodejny typu Jysk, Ikea nebo Asko nás zahlcují stovkami nabídek bytového příslušenství za velmi příznivé ceny, sestavení nábytku díky propracovaným montážním návodům je primitivní. Muž by tedy jednal asi jednoduše.
Ne tak česká žena. Nábytek z Ikea nebo Asko být nemůže, protože ho má každý, jde o sériový produkt nehodný té „naší“ domácnosti. Je tedy třeba zajistit výrobu nábytku na míru, protože vzdálenost postele od topení musí být předem daný počet centimetrů, neboť přece není možné mít skříň příliš blízko nebo naopak tak daleko od lůžka. Prostě nesmíme mít stejnou skříň jako desetitisíce dalších lidí a navíc se nám líbí pohovka ve tvaru jehlanu, která pěkně půjde k trojúhelníkové svíčce umístěné na taburetu, a ta se sériově nevyrábí. Žena tedy disponuje naprosto odlišnými představami, které o to razantněji prosazuje. Fakt, že držitelem kasy a plátcem veškerého vybavení bude zpravidla muž, nikoho nezajímá.
Partnerská dvojice má tedy dvě možnosti. Buď muž rezignuje a umožní ženě realizovat její jistě zajímavější, ale v důsledku dost zbytečné a drahé plány, a nebo se vztah rozpadne. Uvědomíme-li si skutečnost, že partnerské soužití je provázeno řadou mnohem důležitějších a podstatnějších problémů k řešení, jsou věčené dohady a probděné noci kvůli tvaru šatní skříně, nutnosti jejího umístění přímo vedle okna, kde je sice topení, ale to se musí předělat, nebo barvě rohožky před vstupními dveřmi skutečnou formou vzájemného trýznění.

Od šlapání do kopce může cyklistu osvobodit cyklobus i MHD

jarda — Tue, 27 Jul 2010 08:24:16 +0000

Málokterého cyklistu bude trvale bavit používat jízdní kolo jenom k projížďkám v okolí svého bydliště nebo cestování městem. Zpravidla se chcete dostat dál, do zajímavějších končin, do nepoznaných terénů. Potom přijde vhod, když si můžete jízdní kolo někam dopravit. Nejlépe do kopce nebo přes nezajímavý úsek. Existuje několik možností, jak si pomoci.
Nejméně vynalézavosti asi vyžaduje přeprava jízdního kola na střeše osobního automobilu. Máte-li auto a příslušný nosič na upevnění kol, není to nic složitého. Nevýhodou je určité zhoršení jízdních vlastností takto naloženého automobilu, zvýšená spotřeba, nutnost zpravidla pomalejší jízdy a v neposlední řadě okolnost, že se budete muset na stejné místo k zaparkovanému automobilu vracet, nemáte-li řidiče, který vám s autem potřebným způsobem popojede do jiné lokality.
Tradičním dopravním prostředkem pro cestování s jízdním kolem i na značné vzdálenosti je vlak. Cyklistů ve vlacích v letním období přibývá a železnice se jim snaží vycházet více vstříc. Za jedno kolo v jednom vlaku zaplatíte pětadvacet korun, za jednodenní cestování s kolem libovolným počtem vlaků dáte padesátikorunu, pokud budete využívat i úschovu během přepravy (pohodlnější způsob cestování, kdy kolo uložíte do zavazadlového vozu a během jízdy se o ně nestaráte), zaplatíte za celý den šedesát korun. Abyste měli jistotu, že pro vaše kolo zbude ve vagonu místo, můžete si (v některých spojích musíte) přepravu kola předem za poplatek rezervovat.
V některých rekreačních oblastech jezdí v sezonu cyklobusy. To je autobus přizpůsobený pro přepravu jízdních kol. Se zvláštním přívěsem, se speciálním nosičem na zádi nebo s vyhrazeným prostorem a držáky uvnitř salonu autobusu. Právě cyklobusy mívají vymyšleny atraktivní trasy, které dopraví cyklistu na místa se značným převýšením a umožní mu příjemně a bez větší námahy sjíždět krajinou do údolí.
Leckdy je výhodné usnadnit si při používání jízdního kola i cestování městem. Dnes už není žádnou výjimkou ani kolo v MHD. Autobus, trolejbus, tramvaj – všechny tyto městské dopravní prostředky mohou pomoci překonat stoupání nebo neatraktivní části měst a jejich nejbližšího okolí. Nakládání kola do vozidla si zajišťuje cestující sám. Za přepravu se platí zpravidla jako za jiné zavazadlo. Podmínky v jednotlivých městech se liší. Přeprava jízdního kola je povolena třebas jen na některých linkách, v některých typech autobusů, trolejbusů či tramvají, někde jen o víkendech a svátcích.
V každém případě, pěstujete-li turistiku na jízdních kolech, občasná přeprava bicyklu na střeše auta, v MHD, cyklobusem či vlakem může požitek z jízdy znásobit a možnosti k poznávání země ze sedla kola významně rozšířit. Stojí za to zapátrat v jízdních řádech, přepravních podmínkách a tarifech přepravců, a nabízejí-li svezení kola, neváhat toho využít.

Nejčastější chyby v češtině aneb Bizarní nebo bizardní?

jarda — Sun, 18 Jul 2010 19:04:47 +0000

Znalost mateřského jazyka českého není u dnešní populace nijak vynikající. Přesvědčujeme se o tom každý den při vzájemné emailové komunikaci, při psaní objednávek nebo přímo v rámci konkrétních rozhovorů s nejrůznějšími lidmi. Některé chyby jsou způsobeny neznalostí, jiné spíše nepozorností. V obou případech však jde o nevhodný projev individuální péče o jazyk našich otců.
Pojďme se společně podívat na několik příkladů nejčastějších gramatických chyb. Skutečností zůstává, že větší problémy působí současným mluvčím především slova cizího původu. Někdy se nabízí více variant, přičemž je možné, že některá z nich neexistuje vůbec, a existuje-li, pak v jiném významu, než jaký jsme zamýšleli. Zkusme to tedy konkrétně. „Bizarní“ nebo „bizardní“? Ve významu neobvyklý, výstřední či podivný existuje pouze první varianta, slovo s přidaným písmenem „d“ v naší slovní zásobě vůbec nefiguruje. Záměna je však velmi častá a je způsobena zdánlivou příbuzností slova s tvary jako „rekordní nebo bastardní“. Komplikovanějším slovem je také internacionalismus „environmentální“, kdy řada českých mluvčích vypouští písmeno „n“ uprostřed slova a naše ústa produkují hybridní tvar „enviromentální“. Zajímavým příkladem je také slovní spojení „kdo s koho“, v němž správnou variantou je skutečně předložka „s“. Většina mluvčích však chybně považuje spojení za vazbu druhého pádu a implantuje zdánlivě korektní předložku „z“. V důsledku však nejde o pád druhý, ale o archaický tvar zachovávající někdejší pád čtvrtý. Problémy může působit i pravidelný rozlučkový pozdrav „na shledanou“. Mnoho z nás by hlásku „h“ jistě zaměnilo za „ch“, které se však vyskytuje pouze v mluvené podobě a je důsledkem asimilace, tedy připodobňování sousedních hlásek. Často také můžeme narazit na spojení „shlédl výstavu“. I zde patří v korektní rovině hláska „z“, tedy „zhlédnout výstavu“, protože původně zamýšlené „s“ je charakteristickým začátkem slov značících pohled shora dolů, tedy spojení typu „shlédnout z věže“ apod. A dál už se zkuste zamyslet sami: „Standard nebo standart“? „Výjimka nebo vyjímka“?
Pro běžného uživatele jazyka bez detailnějšího filologického vzdělání může být někdy odlišení drobných nuancí značnou komplikací. Schopnost adekvátního užívání cizích slov v jejich správné a korektní podobě by však měla být důležitou výbavou každého člověka, který chce svůj projev obohacovat o jiná slova než česká. V mnoha případech může jako vhodná referenční příručka posloužit slovník cizích slov. Tak do toho. Nebo dotoho?

Dny volna jako devastace tržního prostředí

jarda — Sun, 18 Jul 2010 19:03:08 +0000

Pro drtivou většinu z nás jsou víkendy, státní svátky během týdne či dny dovolených příjemným a žádaným vytržením z běžného pracovního procesu a bez mnoha relaxačních dnů v běžném roce si lidé svůj život ani neumí představit. Pojďme se však na celou problematiku podívat z jiného pohledu, kterým je vliv volných dnů na lidskou pracovní morálku a také na celkovou ekonomiku země.
Vezměme si modelový příklad, kdy na pracovní čtvrtek připadne státní svátek. Jakým způsobem se zachová většina pracujících, pokud jim to poměry v jejich zaměstnání alespoň trošku dovolí? Požádá na pátek o dovolenou a díky nadcházejícímu víkendu získá čtyři volné dny. Počítáme-li předem s tím, že druhá polovina týdne již nebude pracovní, ale naopak relaxační, turistická, pohodově rodinná nebo plná večírků, jaká asi bude pracovní morálka v polovině první? A strávíme-li čtyři krásně prolenošené volné dny po sobě, jak raketové budou asi naše myšlenkové pochody a jak vysoká bude naše pracovní výkonnost první či druhý den po návratu do práce? V obou případech půjde o tragédii. Volné dny, dovolené, prodloužené víkendy nebo státem stanové svátky jsou pro výkon naší ekonomiky a reálný přínos člověka pro rozvoj společnosti naprostou katastrofou, protože doba, ve které náš mozek není schopen plného pracovního nasazení, se nedá omezit pouze na příslušné dny volna, ale je třeba započítat také několik dní před nimi a několik dní po nich. Člověk se chová přirozeně, využívá možností, jak nepracovat a jak si naopak užívat života, své rodiny, koníčků či přátel. Státní podpora tohoto lenošení je však katastrofálně negativním zásahem do rozvoje národního hospodářství i ekonomiky jako takové. Nabízí se tedy otázka, zda by stát jako řádný hospodář měl svým občanům vůbec nařizovat dny volna během pracovního procesu v podobě státních svátků, a sám tak vědomě devastovat tržní ekonomické prostředí a řízeně ubíjet lidský pracovní potenciál a morálku. Neměl.
Neblahý vliv mají dny volna během pracovního týdne také na řadu ekonomických odvětví, z nichž nejtragičtěji dopadá oblast terciárního sektoru, tedy služeb. Reálný daňový přínos je však u subjektů působících ve službách poměrně vysoký, a tak se stát chová poměrně schizofrenně, když sám podniká řadu kroků, aby daňové odvody do své kasy snížil. Jinou kapitolou jsou klasické volné víkendové dny, tedy sobota a neděle, proti nimž toho moc namítat nelze, neboť jsou po tisíciletí ukotveny v pravidlech organizace lidské společnosti a zmiňuje je dokonce i Bible. Nicméně i tak je jednoznačné, že první pracovní den po víkendu nebude patřit z pohledu pracovních výsledků mezi nejlepší a nejefektivnější, a ani pátek již nebývá přítelem nijak zvlášť usilovného pracovního výkonu. Český člověk je prostě tvor pohodlný. Podpora této pohodlnosti ze strany státu se všemi negativními důsledky se však rovná téměř vlastizradě.

Vysoká škola v každém okrese?

jarda — Wed, 14 Jul 2010 07:02:45 +0000

S uvolněním poměrů po sametové revoluci v roce 1989 se začaly objevovat liberalizační tendence v nejrůznějších oblastech. Výjimkou nebyla ani struktura vysokého školství, které zejména od druhé poloviny 90. let minulého věku začalo inspirovat také privátní sektor. Rozvoj soukromých vysokých škol, nabízejících placené studium v různých odvětvích, byl jedním z výrazných svědků divokého období konce minulého století, a svůj rozkvět zažívá i dnes. Postupem času se na českém vysokoškolském trhu objevily desítky soukromých vysokoškolských pracovišť, poskytujících zejména bakalářské vzdělání formou denního i dálkového studia. Ministerstvo školství k dnešnímu dni eviduje šestačtyřicet privátních vysokých škol. Přestože bylo úřední dělení republiky na okresy již před několika lety zrušeno, při přepočtu soukromých vysokých škol na okresy by to při lehkém přivření očí vycházelo 1:1.
Otázku počtu soukromých vysokých škol bychom měli vyřešenu, a tak se nyní pojďme zamyslet nad jejich kvalitou. Systém soukromého vysokého školství je v západní Evropě nebo Americe synonymem nejprestižnějšího elitního vzdělání. Podmínky postsocialistické střední Evropy a mentality jejích obyvatel jsou však jiné. Mnoho takových zařízení u nás bylo zakládáno s vidinou laciného, rychlého a vysokého výdělku, tedy především jako podnikatelský záměr. Nebyl a dosud mnohdy není kladen větší důraz na úroveň pedagogického sboru, na didaktické metody ani na úroveň přednášených témat. Zpravidla tak dochází k tomu, že za větší či menší finanční obnos může student soukromé vysoké školy bez problémů a bez větší práce proplout zasmrádlými vodami placeného dálkového studia nic neříkajících oborů na soukromých vysokých školách pofidérních názvů, a po třech či pěti letech si odnést vysněný akademický titul, o jehož akademičnosti však lze s úspěchem pochybovat. Na mnoho soukromých vysokých škol se lze dostat bez přijímacích zkoušek, a tak je přirozené, že mnoho pracujících, ale i mladých lidí řešících otázku, kam po maturitě, se rozhodne pro cestu nejmenšího odporu. Takováto zařízení pak produkují stovky nových bakalářů, jejichž kvalita je zpravidla dost tragická. Vlastní vědecká činnost takových zařízení není většinou žádná nebo je ostudná, úroveň mizivá, získané kompetence velmi relativní. I v této oblasti samozřejmě existují výjimky, které tak dávají alespoň maličkou naději na příjemnou změnu poměrů v rámci českého soukromého vysokého školství.
Při volbě soukromé vysoké školy nebo veřejné vysoké školy by tak potenciální uchazeči měli velmi dobře zvažovat, zda si vybírají důstojné akademické pracoviště s určitou vědeckou a vzdělávací tradicí, které disponuje renomovaným pedagogickým sborem a pozitivním renomé ve srovnání s jinými školami, a nebo zda dávají přednost snazší cestě tříletého nicnedělání, které z nich v následném pracovním procesu učiní spíše než respektovanou vysokoškolsky vzdělanou osobnost terč všeobecného posměchu.

ODS a druhý dech

jarda — Wed, 14 Jul 2010 07:01:21 +0000

Občanští demokraté se v současné době nacházejí na důležité křižovatce, která do značné míry určuje jejich další politickou orientaci a která predikuje jejich budoucí volební výsledky. Výměna unaveného, smutně arogantního, ale charismatického a vtipného Mirka Topolánka za slušného, ale suchého Petra Nečase se jevila jako dvojsečná zbraň. Volby do parlamentu v květnu 2010 však jednoznačně ukázaly, co si elektorát ODS přeje.
Petr Nečas tak převzal vnitřně rozhádanou stranu a v parlamentních volbách dosáhl téměř nemožného. ODS sestavila koaliční vládu a její předseda usedá do premiérského křesla. Nečas vítězí na všech frontách. Červnový celostátní Kongres ODS zatočil s lobbyistickou pražskou regionální organizací, pokořil Pavla Béma i Milana Jančíka a navolil Nečasovi do místopředsednických funkcí jeho blízké spolupracovníky, jejichž jména on sám zveřejnil. Vše bez výjimky klaplo. Petr Nečas tak, na rozdíl od svého předchůdce Mirka Topolánka, bude pracovat s lidmi, které si sám vybral. Zřejmě mu nikdo nebude házet klacky pod nohy, nikdo mu nebude okopávat kotníky. Dokud se ovšem znovu nevzchopí hlavní město Praha.
Pověstný druhý dech Občanské demokratické strany však může být velmi brzy udušen silnými hráči ze středních Čech. Počet pražských a středočeských poslanců totiž není malý, a tak se dá předpokládat, že až se opět občanští demokraté v Praze postaví na nohy, nebude to mít Petr Nečas v parlamentu jednoduché. A tady se nabízí série mnoha otázek. Jak moc byla revoluce uvnitř ODS revoluční, jak moc je král mrtev, jak moc žije král? Není současné slušné a konzervativní vedení ODS jen umným pozlátkem pro veřejnost, které má skrýt podnikatelskou mašinérii uvnitř českých konzervativců, mašinérii, co dostala trošku za uši, a tak se musí na chvíli schovat? A nebude právě tato podnikatelská mafiánská klika uvnitř ODS pracovat ještě usilovněji, s vědomím, že lidi uspokojí slušná politika Petra Nečase realizovaná na veřejnosti? Nebude Petr Nečas popraven ihned poté, co Praha a střední Čechy setnou hlavy svým nepřátelům uvnitř vlastních stranických buněk a deklarují dokončení integrální očisty svých partajních brázd?
Ať už je odpověď na položené otázky jakákoli, jedno je jisté. ODS se po svém nedávném kongresu vydala cestou, kterou si její příznivci přejí. Řada bývalých voličů Klausovy strany, která na chvíli utekla k TOP 09 nebo Věcem veřejným, se k ODS pravděpodobně vrátí. Business lobby uvnitř občanských demokratů bude mít na nějaký čas ztížené pracovní podmínky a dost možná, že největší kápa budou odejiti. V rámci zachování kulturního politického prostředí bychom všichni, bez rozdílu ideologické orientace, měli občanským demokratům držet palce.